Roger Waters: The Wall – Stavění a bourání

<– Roger Waters: The Wall 2013 – Praha

Příchod a doba před koncertem – obava z fiaska

Je 20:35 a s přítelkyní usedáme na nově vybraná místa.

* Opět upozorním na článek „Live nation – jak se to dělat určitě nemá!“

Celá O2 Arena je téměř bez lidí. Jsme tu jen my a cca sto šťastlivců, co se dostali do O2 Areny s námi. S přibývajícím časem začínám být trochu nervózní z pocitu, že to bude ohromný provar, protože po půl hodině se aréna zaplnila pouze sporadicky. Říkám si, že důvod přesunutí ze Synot Tip Areny do O2 areny byl asi opravdu dán malým zájmem a nevěřícně jsem kroutil hlavou, proč jsem vlastně utratil za 2 vstupenky necelých 6.000 Kč. Nic naplat – zůstali jsme sedět a začali si prohlížet pódium a přemýšleli, co nás asi čeká a co se bude dít až Roger přijde a bude nás tam pouze pár set, možná pár tisíc. Na pódiu stál panák oblečený v černém kabátu, vypadající jako člen nenáviděné jednotky SS a hleděl do prázdného kotle. Jeho postoj a pohled byl vcelku působivý a utvářel tak trochu napjatou atmosféru. Za ním byly hudební nástroje členů Watersova teamu a občas přišel pán, který nástroje odkontroloval a zase odešel z pódia.

Je cca 20 minut před začátkem samotného koncertu a hala se během pár desítek minut zaplnila téměř celá. Začala se utvářet nepopsatelná atmosféra. Lidi stáli v kotli a čekali na zahájení koncertu. Proti nim stál nácek a i on tvořil pomyslnou zeď mezi „kotlem“ a kapelou. Najednou zaznívá hlas z reproduktorů oznamující lidem blížící se začátek koncertu. Vítá nás v O2 aréně a oznamuje, že Rogerovi nevadí, že si ho lidé budou natáčet a fotit, ale že je potřeba vypnout blesk. A zde se projevila první krásná a nevídaná věc. Téměř všichni okamžitě začali nastavovat svá zařízení, aby nerušili koncert. Nikdo neremcal, nikdo nedržkoval a všichni blesky vypnuli. Za celý koncert jsem viděl blýsknutí tolik, že by mi na spočítání stačily prsty na rukách a věřím, že to bylo pouze omylem.

Začátek představení

Koncert začíná ve válečném duchu a uvádí tím lidi do zvláštního stavu. Válku jsem nezažil ani jednu, ale přiznám se, že jsem měl trochu „strach“ a při představě, jaké to asi bylo bych to nechtěl zažít ani za nic (kdo také jo, že?). Celá úvodní scéna byla zakončená přilétajícím bojovým letadlem a pyrotechnickými efekty na pódiu. Už to naznačovalo promyšlenost celého koncertu. Po nárazu letadla doprovázeného výbuchem světlic se jakoby oficiálně začal celý koncert. A nutno podotknout, že naprosto úžasný.

Roger hrál jak o život a všichni jsme mu to baštili. Ano všichni, protože i nás se slečnou vtáhnul do hry. Poslouchali jsme a pomalu začali chápat, proč je The Wall tak úspěšné. Dle mého to není vrchol lidské tvořivosti co se formální stránky týče, ale v té hudbě je něco skryto. Jestli se říká, že Reszó Seréss vložil do Gloomy Sunday veškerý svůj žal ze ztráty milenky, tak Roger vložil do The Wall vše ze sebe. Alespoň tak mi to připadalo. Neznal jsem slova a v té hlasité projekci, ani pořádně nerozuměl, ale ty písničky prostě mou náladu ovlivňovaly víc než jsem si v O2 aréně připouštěl.

* S odstupem pár dní mi zaznívají některé melodie v hlavě pořád a pořád. Nejvýrazněji se na mě podepsala píseň Hey You, která mi zní v hlavě už druhým dnem téměř non-stop. Neuvěřitelné! Podobný pocit jsem měl pouze po skončení koncertu Jarka Nohavici, kdy jsem poprvé slyšel naživo jeho finálovou písničku „Anděl strážný,“ kterou jsem pak musel poslouchat celý den pořád dokola a dokola.

No zpět k Rogerovi a jeho masterpiece dílu. Jestli jsem něco pochopil (neříkám, že dobře), tak to že The Wall je všechno, jen ne pro válečná, propagující nacizmus, protižidovská a vůbec ne obyčejná. Tímto se silně ohrazuji vůči některým komentářům, kde autoři vyčítají Rogeru, že propaguje nacismus a válku. A jestli si myslíte, že je propagace (myšleno jako podpora) války to, že staví zeď z obrázků padlých vojáků všech možných válek. Že se vyžívá v civilních obětech a že je proválečný, protože si oblékne uniformu jedné z nejhorších jednotek novodobé historie, tak jste jantaři. Tohle je mimo jiné silně protiválečné, nebo alespoň na nás to tak působilo a myslím, že jsme nebyli sami. Asi po 45 minutách stavění zdi byl Roger zazděn na druhé straně od nás a obrovský nápis „INTERMISSION“ oznamoval přestávku.

Přestávka

Zde bych měl první výtku celého koncertu a to, že přestávka byla na můj vkus moc dlouhá a hlavně nikdo nevěděl (alespoň v mém nejbližším okolí), kdy představení zase začne. V každém případě chápu, že Roger asi potřeboval nabrat síly a proto je tato výtka spíše nedůležitá a snadno omluvitelná. Během přestávky se promítaly na zeď obrázky všech padlých ať už ve válkách, nebo v teroristických útocích.

Pokračování koncertu

Asi po dvaceti minutách bylo oznámeno pokračování koncertu. Veškerá světla už zase svítila na obrovskou zeď.

*, která celou dobu sloužila jako promítací plátno, kde se zobrazovaly Rogerovy představy a asi i nějací kostlivci ve skříni, kterých máme všichni dost.

Nicméně kapela spustila a na mě opět padl zvláštní pocit (jako na začátku), jaké to asi je, když máte někoho, koho milujete na druhé straně zdi(ano po 45 minutách mohu říct, že jsem si toho postaršího šarmantního pána zamiloval). Automaticky se mi to spojilo s Berlínskou zdí a do hlavy se mi začala vkrádat myšlenka, jak jsou veškeré válečné spory a embarga nesmyslné a ač jsem býval spíše militarista, tak jsem začal silně pochybovat o svém dřívějším názoru. Tyto myšlenky u mě vládly celou druhou půlku koncertu a vlastně o nich asi budu přemýšlet ještě nějaký pátek. Jestli se Roger snažil přiblížit tu hrůznost dřívější doby a pocit toho, jak je to hrozný, když je mezi námi zeď – tak se mu to u mě povedlo naprosto dokonale.

*Mimochodem jsem byl i strašně rád, že mám svou drahou polovičku vedle sebe a byl jsem opravdu šťastný, že nebyla tak blízko a zároveň tak daleko, jako tomu bylo na pódiu.

O to větší radost jsem měl, když jsem ho po přestávce znovu viděl a poté když mu přijela kapela ze stage před zeď. Zahráli ještě pár písniček a objevilo se něco, co jsem nečekal a zde poprosím zaryté fanoušky Rogera Waterse, aby přestali číst a přeskočili rovnou na
–> Závěrečné hodnocení koncertu.

Smutek

Zahráli ještě pár písniček a objevilo se něco, co jsem nečekal a co mi zkazilo ohromným způsobem náladu. Roger si vzal na sebe plášť a na zeď za ním se promítal jakoby on. Místy to bylo absolutně působivé, protože to vypadalo jako reálný hologram, ale místy mu to ujelo a pak se to snažil dohnat a to byl ten moment, který působil hrozně smutně. Nejde o to, že by to „zkazil,“ protože nic nezkazil ani nemohl, byl úžasný a když si k tomu člověk uvědomí, kolik mu je, tak já osobně bych takhle dobře chtěl vypadat i v padesáti. Ale nejsmutnější na tom je to, že si v ten okamžik člověk uvědomí, že i velké hvězdy stárnou a že tomu nikdo neuteče. A druhá věc je ta, že na člověka spadne smutek, protože ví, že už třeba příští rok Roger Waters nepřijede a nepřiveze s sebou svou zeď a místo toho si začne užívat důchodu a tím pádem svět bude chudší o dalšího skvělého umělce. A ne jen tak ledajakého. Vždyť kolik znáte lidí, kteří dokáží během jednoho představení postavit zeď ze strachu a poté, a tím se vlastně dostáváme ke konci této „recenze“, ji i ve velkém stylu zbourat. Osobně znám pouze jednoho a tím je Roger Waters.

–> Roger Waters: The Wall – závěr a hodnocení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>